Hned jak první sluneční paprsky zaplavily Wind Valley se naše loupeživá tlupa dobře rozhýbala kompletním protažením svalů, aby se co nejlépe tasilo revolvery, vyhupovalo do třmenů a zvedalo pytle zlata. Pořádná snídaně samozřejmě následovala, jak jinak než z bizoního masa, které je výborné na bystrou a klidnou mysl.

Naši banditi poté vyrazili do nedalekého poměrně rozlehlého kaňonu, tzv. Údolí zmaru, kterým procházela síť obchodních stezek, což už od začátku slibovalo jednoduchý lup v podobě kočovných hokynářů, bankéřů převážejících prašule nebo třeba náhodných zámožných rádoby dobrodružných cestovatelů. Protože je však tento kaňon rozlehlý jako nic dobrého, tak musela naše banda vymyslet způsob, jak se dorozumívat na této obrovské ploše. S kouřovými signály indiánů jsme nechtěli mít vůbec nic společného, proto jsme zvolili formu hlasitého řevu, kterým je náš gang proslulý. Naneštěstí jsme nezvládli koordinaci a dílčí oddíly vedené jednotlivými zkušenými desperády se navzájem překřikovaly a rušily, takže například ze zprávy: „Ze severu na jih – karavana zboží“ se stala zpráva: „Kůň pije whiskey jedině za rozbřesku“ a podobné absurdní průpovídky. Výprava do Údolí zmaru tak nebyla zdaleka tak levou zadní, jak se zprvu očekávalo, avšak nějaký ten dolar do kapsy se přeci jen utrhnul.

Po návratu z kaňonu jsme se tradičně posilnili dobrou krmí, napojili jsme koně a promazali bubínky kolťáků, abychom byli připraveni na další naplánovanou akcičku, ze které bychom mohli mít zase o kus těžší trezor.

Naši banditi byli sice připraveni plně na další, tentokrát lesní, přepadávačku, leč jsme byli zaskočeni něčím, na co se lze jen s tíží připravit. Stoletá voda zastihla naši bažinu, promáčela veškerou džínovinu, klobouky a taky slaměné kavalce, celty a koňská sedla. Takovou průtrž mračen určitě nečekal ani žádný z těch nejslavnějších indiánských šamanů. Koryta řek se rapidně plnila jako sklenice v saloonu během horkého dne, stejně tak jako náš obytný prostor, proto jsme počapali lopaty, rýče a krumpáče, díky kterým jsme úspěšně odklonili stoupající vody do těch našich zlatonosných řek. Náš dobrodružný a pohotový duch nebyl zlomen ani tímto lijavcem, a tak jsme v nejsušších místech tábořiště pořádně roztopili v kamnech a nemuseli jsme mít strach o kovbojské vesty. Většina banditů se během deště uchýlila do vozů potulných divadelníků, kteří svou improvizační schopností dokázali pobavit i nejzarmoucenějšího kovboje.

Stoletou vodu jsme úspěšně všichni přežili ve zdraví a bezpečí a díky pohotovosti žádný z našich banditů nespal v mokrém. Déšť sice odnesl prach a říční nános, ale neodnesl ducha a neodklonil západní vánek, proto se můžete nadále těšit na zpravodajství větrné pošty. Pokud ne, najdete nás v saloonu!